Jdi na obsah Jdi na menu

Texty – Glosy

        ≡ Přílohy  » Glosy
 

Archimédes  (Syrakusy 250 let před naším letopočtem)
  Král Hieron II měl podezření, že ho zlatníci ošidili na zlatě v královské koruně a uložil Archimédovi úkol, aby to ověřil.
Archimédes měl s králem přátelské vztahy, ale případné nevyřešení zadaného úkolu mohlo Archimédovi přinést nemalé potíže.
Archimédes přemýšlel, kudy chodil. 
Při návštěvě veřejných lázní, kdy odložil starosti a uvolněně se zadíval na své plovoucí nohy, vstoupila mu do hlavy inspirace. 
Našel řešení zadaného úkolu, panovník ho nepotrestá, a tak v přívalu radostného štěstí vyběhl nahý na ulici s touhou
každému svou nalezenou moudrost sdělit, podělit se, a neustále vykřikoval Heuréka!  Každému to říkal, ale nikoho to nezajímalo.
Až na kraji města stála u cesty žena a pozorně Archiméda poslouchala.
Archimédes byl nesmírně šťasten, že našel konečně posluchače a vše jí podrobně vypověděl.
Teprve později se ukázalo, že ženu po celu dobu vyprávění zajímalo něco docela jiného na jeho nahém těle.

Krystalický cukr
  Žena: Mistře, řekněte prosím, mému synovi, ať nejí krystalický cukr. Mistr: Přijďte za týden.
Za týden: Mistře, řekněte prosím, mému synovi, ať nejí krystalický cukr. Mistr, obrátí se k synovi: Nejez krystalický cukr!
Žena: A Mistře, proč jste nemohl mému synovi říci, aby nejedl krystalický cukr již před týdnem?  Mistr: To jsem ho ještě jedl.

Bojovník Světla
  Bojovník Světla je důvěryhodný. Dopouští se chyb a někdy si připadá důležitější, než skutečně je. Ale nelže.
Když usedne k ohni, rozmlouvá se svými druhy a družkami. Ví, že jeho slova setrvají v paměti Vesmíru jako doklad toho, co si myslí.
A bojovník uvažuje: Proč tolik mluvím, když často nedokážu dělat to, co říkám?
A srdce odpovídá: Jestliže veřejně hlásáš svoje názory, musíš se vynasnažit, abys žil v souladu s nimi.
A protože si bojovník Světla myslí, že je tím, o čem mluví, nakonec se v to, co říká, také mění.                                                                                                                                                                                                                                                                                         
Paulo Coelho